Školení BOZP aneb o čem to ten pán vepředu mluví?
8.1.2009 | MPa
"O čem to ten pán vepředu mluví?", je otázka, kterou můžete slyšet od svých kolegů v práci při povinných celofiremních školení na bezpečnost práce, požární ochranu či dopravní předpisy, které mnohé firmy pořádají, aby „smázli“ zákonem dané požadavky na kvalifikaci svých zaměstnanců. Atmosféra v přednáškové místnosti je každý rok stejná: 150 zaměstnanců, jejichž činnost se dělí na tři skupiny: a) luští křížovky, b) čtou si noviny a časopisy c) hrají hry na služebních noteboocích ( ti šťastní jsou vybaveni wifi připojením a tak se mohou věnovat dokonce multiplayerovým variantám). Externí „bezpečák“ unylým hlasem převaluje čísla paragrafů, které občas proloží odstrašující historkou ze života. Jak je to vlastně s povinností školit zaměstnance na bezpečnost práce a dopravní předpisy?
Dnes podle nového zákoníku práce je pouze stanoveno, že školení musí zaměstnavatel zajistit vždy při nástupu zaměstnance do práce a dále
• při změně pracovního zařazení,
• při změně druhu práce,
• při zavedení nové technologie nebo změny výrobních a pracovních prostředků nebo změny technologických anebo pracovních postupů,
• v případech, které mají nebo mohou mít podstatný vliv na bezpečnost a ochranu zdraví při práci.
To je však minimální ustanovení, minimum povinností zaměstnavatele. Jinak se zaměstnavateli meze nekladou, jak si rozhodne, jak bude a jak často bude provádět školení. Zaměstnavatel je plně odpovědný za bezpečnost a ochranu zdraví při práci. A když se stane nějaký úraz, pak orgán inspekce práce se asi bude ptát, kdy a jak byl dotyčný zaměstnanec proškolen.
Školení zaměstnanců má také dalekosáhlé důsledky pro odškodnění pracovních úrazů. Pouze v případě, kdy zaměstnavatel prokáže, že zaměstnanec byl řádně proškolen, může se pak úspěšně vyvinit (aspoň třeba částečně) ze své odpovědnosti za úraz zaměstnance. Pokud se týká otázky, kdo má zaměstnance školit, tak to také zaměstnavateli nikdo nebude určovat, v podstatě záleží na tom, kolik chce zaměstnavatel do školení zaměstnanců investovat.
Není pravdou, že je nějakým předpisem jednoznačně stanoveno, že řidiči referentských vozidel mají být proškoleni jednou za rok a jednou za dva roky jejich znalosti ověřeny testem. (i když tento způsob ověření znalostí je nejrychlejší, nejprůkaznější a dalo by se říci i nejčastější).
Termíny školení a ověření znalostí si skutečně volí zaměstnavatel sám, i s ohledem na vyhodnocení rizik (jak ve svém dotazu citujete); dále pak s ohledem na schopnosti a kvalifikaci zaměstnanců, nové předpisy a poznatky z této oblasti, s ohledem na bezpečnostní úroveň své organizace a další okolnosti. Tuto skutečnost zohledňují i inspektoráty bezpečnosti práce při svých kontrolách — nejsou-li v organizaci nalezeny hrubé závady související s dopravou, připouštějí delší periodicitu školení. Na druhé straně, při zjištění hrubých závad a prokázání jednoznačné neznalosti zaměstnanců, s využitím svých kompetencí, doporučují (nikoli nařizují) termíny školení častější.
Zdroj: Portál Výzkumného ústavu bezpečnosti práce, v.v.i. www.bozpinfo.cz